Bulletin 2022

OnlyFans

Patrick Kunz si vylil srdce pornohvězdě OnlyFans a pak si uvědomil, že vlastně mluví s cizími lidmi
Platforma OnlyFans se prezentuje jako nová generace webů pro dospělé, která kombinuje sociální média a erotický byznys. Na rozdíl od velkých pornostránek, kde je obsah zdarma a vydělává se hlavně na reklamě, na OnlyFans si tvůrci sami generují příjmy prodejem obsahu svým „fanouškům“ za měsíční poplatek. Tato zdánlivě lákavá nabídka však přináší řadu stinných stránek, o kterých se málo mluví.
Nový průzkum odhaluje závažná obvinění ze znásilnění, zneužívání a podvodů, k nimž na této platformě dochází. Ukazuje se, že OnlyFans je ve skutečnosti poháněn masivním podvodem, kdy mnoho populárních pornoherců na „klienty“, kteří se za ně vydávají on-line a lákají uživatele k utrácení za explicitní obsah. Tito neoprávnění zástupci nejsou oficiálně s OnlyFans spojeni, ale přinášejí mu obrovské zisky – a nové právní hrozby. Některé z oklamaných předplatitelů tvrdí, že jde o podvod. Jeden z nich – Patrick Kunz se podělil s tiskem o svůj příběh zrady.
Atraktivní podnikatelský model
OnlyFans na rozdíl od velkých pornostránek, kde je obsah zdarma a vydělává se hlavně na reklamě, na OnlyFans si tvůrci sami generují příjmy prodejem obsahu svým "fanouškům" za měsíční poplatek.
Tato obchodní strategie se ukazuje jako velmi výnosná. Podle nejnovějšího finančního výkazu mateřské společnosti Fenix ​​International dosáhl OnlyFans v roce 2022 předpokládaného zisku před zdaněním 525 milionů dolarů, což je téměř stonásobný nárůst za pouhé tři roky. Příjmy se rozrostly nejméně dvacetkrát a přesáhly jednu miliardu dolarů.
Platforma tvrdí, že nabízí i neerotický obsah, jako jsou sportovní zprávy, hudba a další. Jejích mluvčí však přiznal, že OnlyFans neví, kolik z jeho tři a půl milionu tvůrců se přímo zabývá "dospělým obsahem".
Fenix International Limited je technologická společnost, která se zaměřuje na vývoj softwaru a podporu projektů. Poskytují služby v oblasti správy, zákaznické akvizice, správy dat a platebních systémů, retenční a zákaznické služby. Kromě toho vyvíjejí mobilní aplikace pro iOS a Android a nabízí hosting dat a cloudové služby. Společnost se také specializuje na přizpůsobení pro rostoucí potřeby a startupové společnosti.
Podvodné praktiky
Navzdory atraktivnímu podnikatelskému modelu a lákavým výdělkům však toto „odvětví“ odhaluje závažná obvinění ze znásilnění, zneužívání a podvodů, k nimž na této platformě dochází. Ukazuje se, že OnlyFans je ve skutečnosti poháněn masivním podvodem. Mnoho populárních pornoherců, a ještě mnohem více, těch, kteří se za ně jen vydávají on-line a lákají uživatele k utrácení.
Tito „neoprávnění zástupci“ nejsou oficiálně s OnlyFans spojeni, přinášejí obrovské zisky – a také nové právní hrozby. Někteří oklamaní předplatitelé tvrdí, že jde o podvod gigantických rozměrů.Jeden z ohlášených předplatitelů se podělil o svůj osobní příběh zrady na OnlyFans. Přihlásil se k populární pornoherečce, kterou sledoval, ale místo ní se s ním spojil někdo jiný, kdo se za ni vydával. Tato osoba ho naváděla k utrácení stále větších částek za exkluzivní obsah. Když se později dozvěděl, že to nebyla skutečná pornoherečka, byl hluboce zklamán a cítil se podvedený.
Tento příběh potvrzuje, jak snadné je na OnlyFans vytvořit falešnou identitu a zneužívat důvěřivé uživatele. Mnozí z nich se pak ocitají ve zranitelné pozici, aniž by tušili, že se stali oběťmi podvodu.
Problém zneužívání a násilí
Kromě podvodných praktik se na OnlyFans objevují i ​​závažnější problémy, jako jsou obvinění ze znásilnění a zneužívání. Některé tvůrkyně uvádějí, že byly nuceny k natáčení explicitního obsahu proti své vůli nebo že byly vystaveny násilí a vydírání.
Tyto výpovědi odhalují, jak zranitelné mohou být ženy, které se rozhodnou vytvářet obsah pro OnlyFans. Místo očekávané finanční nezávislosti a "empowermentu" se mnohé z nich pohybují v nebezpečných situacích, kdy jsou vystaveny sexuálnímu násilí a vykořisťování.
Kultura násilí a vykořisťování
Problémy s násilím a zneužíváním na OnlyFans jsou do značné míry sexuální odrazem širší kultury, která oslavuje a normalizuje vykořisťování žen a někdy i mužů. Navzdory dlouholetému úsilí feministického hnutí o ukončení násilí na ženách se situace nezlepšuje, ba naopak – násilí na ženách a dívkách je dnes otevřeně oslavováno.
Tato kultura, umocněná snadným sdílením téměř jakéhokoliv obsahu ve virtuálním světě, vede k tomu, že stále více mladých žen považuje pornografii a erotický obsah za přijatelný, a dokonce „zplnomocňující“ způsob výdělku. Zároveň muži stále více vnímají právo využívat ženské tělo pro své sexuální uspokojení a zisk.
Selhání feministického hnutí
Feministické hnutí, které ještě v sedmdesátých. letech minulého století požadovalo ukončení násilí na ženách, se zdá být v této oblasti neúspěšné. Místo toho, aby se situace zlepšovala, se násilí a vykořisťování žen stále více normalizují, a to i v rámci mladé generace.
Tato skutečnost nutí k zamyšlení, zda feministické snahy o emancipaci žen a ochranu jejich práv doposud selhaly. Zdá se, že v dnešní společnosti stále přetrvává silná kultura patriarchátu a mužské nadvlády, která se nedaří dostatečně potlačit.
Neoliberální kapitalismus a komodifikace ženských těl
Některé analytičky upozorňují, že úspěch platforem jako OnlyFans je do značné míry důsledkem nadvlády neoliberálního kapitalismu as ním spojené komodifikace ženských těl. Myšlenka, že je přijatelné, aby lidé prodávali svá těla a intimitu za účelem finanční nezávislosti, je hluboce zakořeněna v této ideologii.
Paradoxně se také objevila "progresivní" a "posilující" představa o sexuální práci stala nástrojem žen ještě hlubšího vykořisťování a jejich zredukování na pouhé komodity. Místo opravdového osvobození se tak ženy ocitají v ještě zranitelnější pozici, vystavené násilí a zneužívání.
Potřeba nového feministického hnutí
Současná situace dokazuje, že dosavadní feministické snahy o emancipaci žen a ochranu jejich práv nestačí. Je zřejmé, že je nutné nového, silnějšího feministického hnutí, které dokázalo účinně čelit kultuře násilí a vykořisťování, jež se na platformě jako OnlyFans projevuje.
Toto hnutí by se mělo zaměřit nejen na ochranu žen před konkrétními způsoby zneužívání, ale také na zásadní změnu společenského paradigmatu, které umožňuje, aby byla ženská těla a sexualita nadále komodifikována a zneužívána ve vztahu ke zisku a mužské dominanci.
Volání po změně
Skandály a obvinění, které odhalil průzkum o OnlyFans, vyžadující naléhavou potřebu změny. Je nutné, aby společnost, média i politická reprezentace konečně začala vážně řešit problém sexuálního vykořisťování žen a kultury, kterou podporuje.
Jen důsledná regulace, posílení feministického hnutí a zásadní společenská proměna mohou zajistit, že platformy jako OnlyFans nebudou sloužit jako nástroj násilí, podvody a zneužívání. Nadešel čas postavit se proti této neudržitelné situaci a vytvořit prostředí, kde budou práva a důstojnost žen skutečně chráněny.Platformy jako OnlyFans, které kombinují sociální média a erotický byznys, se prezentují jako nová generace webů pro dospělé. Jejich atraktivní obchodní model založený na prodeji tvůrců však skrývá temnou realitu násilí, zneužívání a podvodů.
Průzkum odhalil závažná obvinění, včetně případů znásilnění a vydírání obsahových tvůrkyň. Zároveň odhaluje, jak se na OnlyFans rozšířil fenomén falešných identit a podvodného jednání, kdy populární pornoherci najímají „on-line volavky“, kteří lákají uživatele k utrácení.
Tyto problémy významně zhoršují společenskou tendenci, jako je kultura násilí a vykořisťování žen, která se bohužel stále více normalizuje. Feministické hnutí v tomto ohledu zjevně selhává, a je proto nutné vytvořit nové, lépe uchopitelné čelit této situaci.
Zároveň je nutné, aby byly platformy jako OnlyFans přísně regulovány a zodpovědné za obsah a praktiky, které probíhají. Jen tak lze zabránit tomu, aby se staly dějem násilí, podvodů a dalších závažných prohřešků.
OnlyFans – Platforma pro exkluzivní obsah
OnlyFans je online platforma, která umožňuje tvůrcům obsahu, ať už jsou to herci, hudebníci, fitness trenéři nebo jiní kreativci, sdílet se svými fanoušky exkluzivní obsah za předplatné. Platforma je postavena na principu přímého vztahu mezi tvůrcem a fanouškem, což umožňuje tvůrcům větší kontrolu nad svým obsahem a příjmy.
Špičkové pornohvězdy na OnlyFans
Pro mnoho lidí je OnlyFans synonymem pro pornografii. A není to bezdůvodné. Velké množství špičkových pornohvězd využívá tuto platformu k tomu, aby nabídlo svým fanouškům ještě více exkluzivního materiálu, než je běžně dostupné na tradičních pornografických stránkách.
Co to pro ně znamená?
Větší svoboda: Na OnlyFans si hvězdy mohou samy určovat obsah, který budou sdílet, a mohou experimentovat s různými formáty a žánry. Přímý kontakt s fanoušky: Fanoušci mohou komunikovat přímo se svými oblíbenými hvězdami prostřednictvím zpráv, živých přenosů a dalších interaktivních funkcí. Vyšší příjmy: Díky předplatnému si hvězdy mohou vydělat mnohem více peněz než na klasických pornografických stránkách.
Podstata OnlyFans
Podstata spočívá v několika klíčových principech. Exkluzivita – obsah je většinou exkluzivní a není dostupný nikde jinde. Přímý vztah – tvůrci a fanoušci si budují přímý vztah, který je založen na vzájemné důvěře a podpoře. Monetizace – tvůrci mohou přímo monetizovat svůj obsah a získat za něj finanční odměnu. Svoboda – umělci mají velkou svobodu v tom, jaký obsah budou vytvářet a sdílet.
Je důležité si uvědomit, že OnlyFans není jen o pornografii. Platforma je využívána tvůrci z různých oblastí, jako jsou fitness, umění, hudba a další. Pornografie je však nepopiratelně velkou součástí této platformy a přitahuje na ni miliony uživatelů. OnlyFans je inovativní platforma, která změnila způsob, jakým tvůrci obsahu komunikují se svými fanoušky a monetizují svůj obsah. Pro špičkové pornohvězdy představuje OnlyFans unikátní příležitost, jak se přiblížit svým fanouškům a získat větší kontrolu nad svou kariérou.

SMAŽÍCÍ PÁNEV V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE POMALÉ SMRTI

SMAŽÍCÍ PÁNEV V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE POMALÉ SMRTI
Tarrafal, ostrov Santiago, Kapverdy
V srdci tropických Kapverd, kde slunce neúnavně pálí, se ukrývá místo o kterém turisté nemají ani zdání. Děsivé místo nesmírného utrpení a tragédie – Tarrafal. Cílem bylo fyzicky a psychicky vyhladit portugalské a africké odpůrce diktatury Salazara.
Tento tábor zbudovaný v roce 1936 je umístěný ve vesnici, Chão Bom, v obci Tarrafal, na ostrově Santiago na Kapverdských ostrovech někdy také nazývaný tábor pomalé smrti, skrýval jednu z nejděsivějších a nejbrutálnějších mučících místností v novodobé historii - „Smažící pánev“.
Smažící pánev, nebo také Frigideira, byla betonová cela o velikosti šest metrů dlouhá, tři metry široká a tři metry vysoká, rozdělena na dvě menší části. Její dveře, tvarované jako lodní, byly pouhých 1,70 × 0,60 metru s dvěma řadami malých otvorů a dělicí mezerou dlouhou 50 centimetrů nad nimi.
Během dne, kdy slunce tropů intenzivně pálilo, se vzduch uvnitř této „hrobky“ ohříval na nesnesitelné teploty mezi 50 a 60 stupni Celsia. Vězni, kteří byli uvnitř, se svlékali, ale jejich utrpení to nijak nezmírnilo. Pot jim stékal z těl jako slanina na rozpáleném grilu, kapky vody se kondenzovaly na stropě, a když spadly, tyto kapky neposkytovaly trpícím vězňům úlevu, ale další příšerné a pomalé mučení.
Tato cela byla používána k potrestání vězňů, kteří se dopustili jakéhokoli, i sebemenšího projevu disentu. Pokud pravidla porušili, byli zcela svlečeni a uvrženi do Smažící pánve. Tam byli vězni ponecháni bez jídla, pouze s vodou a kouskem chleba každý druhý den. Taková nelidská expozice vedla nejen k extrémnímu fyzickému vyčerpání, ale také k psychickému zhroucení. Úmrtí na dehydrataci, úpal a další nemoci byly více než běžné.
Smažící pánev byla jednosměrná cesta ke smrti na místě izolovaném ode všeho a všech. Během let 1937 až 1944 zde zahynulo 30 vězňů. Dále 45 onemocnělo malárií, z nichž 14 zemřelo. Dalších 52 vězňů trpělo různými plicními onemocněními. Celkem se odhaduje, že v této pekelné tvrzi strávili vězni dohromady 2824 dní. Život v této cele byl čirou agónií a každá minuta strávená uvnitř byla bojem o přežití.
Ani během noci, kdy slunce zapadlo a vydalo tábor temnotě, vězni nebyli ušetřeni. Přicházeli na řadu komáři, jejichž kousnutí vedlo k horečkám, často končícím smrtelnými a zhoubnými nemocemi. Tato nemilosrdná kombinace horka, hladovění, dehydratace, nemocí a psychického nátlaku dělala Smažící pánev jedním z nejstrašnějších nástrojů tohoto koncentračního tábora.
Z 340 portugalských antifašistů, kteří táborem prošli, 34 zemřelo
Kvůli silnému tlaku mezinárodního společenství a antifašistickým akcím uvnitř režimu, jakož i porážce mocností Osy ve druhé světové válce, byla Smažící pánev zničena a pohřbena na ostrově São Miguel. Na jejím místě byla po ochromení Estado Novo (karafiátová revoluce) postavena kaple na památku těch, kteří prožili její hrůzy.
Přestože Smažící pánev byla zničena, zůstala v paměti jako symbol nepopsatelného lidského utrpení a nelidskosti. Tento koncentrační tábor zůstává svědectvím o hrůzách, které mohou lidé způsobit sobě navzájem, když je svět pohroužen do temnoty totalitních režimů a bezohledného útlaku.
 

Krysa z písečných dun

Jsou dvě hodiny odpoledne. Nasedáme do auta a vyrážíme na cestu. Z města Somone směrem na sever k poušti Loumpol, nás čeká přibližně 200 km jízdy.
Asfaltová cesta sviští pod koly, zatímco my pohodlně sedíme v chládku klimatizace. „Bude to nádhera,“ hlásí Babou, náš průvodce a řidič v jedné osobě. Nemůžeme jinak než s ním souhlasit. Po cestě míjíme přeplněná osobní i nákladní auta. Sledujeme, jak jsou mistrně naložená. Tu matracemi, jinde ovcemi, nebo lidmi ověšenými kolem korby auta. To už vjíždíme do centra Loumpolu. Auto necháváme zaparkované na placeném parkovišti hned za tržištěm. Přesedáme na terénní džíp 4×4, který už na nás čeká.
Za městem sjíždíme z asfaltky a krajina se začíná rychle měnit. Míjíme malá políčka, kde se k slunci natahují sytě zelené rostliny. Po obou stranách cesty vidíme, jak malí kluci pasou stáda ovcí a koz, připomínající obrázky z National Geographic. Teď už džíp jede jen po písčité cestě. To už vidíme náš cíl. Poušť, vysoké písečné duny, jako bychom byli už v sousední Mauretánii.
„Pozorovat západ slunce v poušti, je vždycky úžasné,“prohlašuje Babou a Pavla mu přikyvuje. Džíp nás dovezl k Ecolodge de Lompoul, stanové osadě uprostřed dun, kde dnes přenocujeme. Jsou nám hned přiděleny dva stany. Nutno říct, že stany nejsou vůbec obyčejné. Jsou velké, skoro 50 m2, pohodlné a dobře vybavené na přespání. Uprostřed pouště, přesto elektřina, toaleta, sprcha a útulná postel s moskytiérou. Vypadá to, že se tady spí jako na obláčku. Cena za dvoulůžkový stan je 49 €, včetně stravy a transferu z parkoviště. To jde.
 
Podle mapy se nacházíme pouhých 40 km od moře. Všude, kam jen dohlédneš, jsou písečné duny. Komfortní stany zasazené do dun dokonale splývají s krajinou. Kdo se chce zasmát a poznat poušť z výšky, může na velbloudech – trochu nestabilní, ale rozhodně dobrodružné. Stany jsou šikovně rozmístěny, což zachovává klid.
Ubytujeme se a jdeme do „baru“ na lahvové pivo. Zelené, orosené mini lahve se lesknou a třpytí jako smaragdy na zlatém písku. Napijeme se, a vyrážíme do písečných dun, hledat nejlepší místo pro dnešní západ slunce. Jsme teď všichni lovci okamžiků. Když se slunce skryje za horizontem, vracíme se zpátky už téměř za tmy. Večeře je delikátní, místní specialita připravená pro všechny na ohni. Ochutnáváme senegalský čaj. Je ho málo, ale chutná fantasticky!
Hned po večeři začíná připravená show. Muži zpívají, bubnují a vyzývají nás – mzungu k tanci. Všechno rytmicky duní. Světlo nás svede k velkému ohništi, kde se tanec a zpěv protahují do noci. Unaveni se postupně, jeden po druhém vytrácíme do stanů. Sprcha a hurá do postele. Teplota klesá a já zasouvám unavené tělo pod přikrývku.
Ale ne! V noci nás něco budí. „Krysa“ slyším Pavlu křičet z vedlejšího stanu. „Pouštní krysa to byla!“ Trochu mě děsí, chtě nechtě musím opustit moskytiéru. Venku všude černá noc, téměř nevidím nic kromě obrysů stanů. Hvězdy ani měsíc nesvítí. Chudák pouštní krysa, asi jsme ji vyděsili víc než ona nás. Snad zmizela někde v písku. Vracím se do stanu a po chvíli zase usnu.
Ráno vychází slunce nad kopkou písku. Rychle procházím dunami a sleduji, jak se první paprsky dotýkají dun. Je to jen okamžik. A hned je pryč. Po snídani balíme a loučíme se s personálem a celou oázou.
Na zpáteční cestě nás stopnou a kousek cesty se s námi svezou kluci, které jsme včera viděli pást kozy. Vezou baterku a spoustu nabíjecích kabelů. U města Meckhe děláme krátkou zastávku, chceme se jen u krajnice trochu protáhnout. Sotva vystoupíme hned jakoby z prachu a písku u cesty, se z ničeho nic, doslova zhmotní, těsně vedle nás starší prodavač. Dychtivě nám nabízí zednickou lžíci, které opodál u cesty prodává.
Projíždíme města Kébémer, Ndande, Meckhe, Tivaouane, Thiès a Nguekikh. Kolem poledne jsme, plní zážitků z noci strávené v poušti, zpátky v Somone.
Jen přemýšlím, jestli to byla skutečně pouštní krysa, co Pavlu ve stanu vyděsilo. Netuším, co to bylo, ale jedno je jisté – zmizelo to ve tmě někde v Senegalu.

Jste bohatí nebo směšní?

Skutečné bohatství vychází z vašeho charakteru, hodnot a vztahů s blízkými lidmi. To je totiž to jediné skutečné bohatství, které vám nikdo nikdy nemůže vzít.
V dnešní době sociálních sítí se zdá, že každý druhý post křičí: "Podívejte se na mě, jsem bohatý a úspěšný!" Fotky z luxusních dovolených, selfies s nejnovějšími módními kousky, snímky honosných domů a aut – to vše se v našich feedech objevuje s alarmující pravidelností. Člověk by si skoro řekl, že se ocitl uprostřed castingu na roli v Crazy Rich Asians.
Ale, proč vlastně cítíme potřebu světu neustále dokazovat, jak se máme dobře? Je to snad novodobá obdoba pávího tance, kdy se samci předhánějí, kdo má pestřejší ocas? Nebo jsme zkrátka všichni tak trochu ješitní a toužíme po obdivu a závisti druhých?
Pravdou je, že honba za lajky a followery nás často nutí prezentovat jakýsi naleštěný, idylický obrázek našeho života, který má se skutečností pramálo společného. Rádi se chlubíme novým autem, ale už nesdílíme účet z autoservisu. Fotíme se v designových šatech, ale neukážeme, jak nám visí cenovka ze second handu. Chceme, aby si o nás ostatní mysleli, že jsme bohatí a úspěšní, i když se ve skutečnosti topíme v dluzích a pochybnostech.
Jenže ono to "bohatství", které na sítích tak rádi vystavujeme na odiv, je často stejně pomíjivé a křehké jako skořápka instagramového vejce. Možná máme drahé hodinky, ale chybí nám čas na rodinu a přátele. Možná jezdíme na okázalé zahraniční dovolené, ale doma nás nečeká nikdo, s kým bychom se o zážitky podělili. Možná máme na kontě miliony, ale na duši prázdno a pocit neuspokojení.
A tak je nasnadě otázka – nežijeme náhodou v době, kdy se z vystavování majetku stala tak trochu fraška? Honba za pouhou fasádou bohatství, za kterou se často skrývá vnitřní nejistota a touha po uznání? Není vlastně trochu směšné, když se dospělí lidé předhánějí jako malé děti, kdo má lepší hračky?
Pokud se nad tím zamyslíme, skutečné bohatství přece nespočívá v materiálních věcech, ale v prožitcích, vztazích, zážitcích. V čase stráveném s blízkými. V pocitu, že děláme něco smysluplného. V radosti z maličkostí. Tyhle věci se na fotku jen tak vyfotit nedají, ale o to víc nás naplňují a dělají náš život opravdu hodnotným.
Tak až zase budete scrollovat sociálními sítěmi a obdivovat všechny ty šťastné a bohaté lidi, zkuste se na to podívat s nadhledem. A hlavně se nenechte zviklat v tom, že to podstatné se skrývá uvnitř, ne navenek. Protože upřímně – být bohatý a směšný zároveň, to chce opravdu talent.
Předstírání bohatství pro lajky a sdílení
V dnešní době sociálních sítí se zdá, že každý chce být bohatý – nebo se tak alespoň tvářit. Stačí se podívat na Instagram nebo TikTok a hned na vás vyskočí záplava fotek a videí, kde se lidé předhánějí v tom, kdo bude vypadat víc "cool" a "zámožný". Obklopeni luxusními sportovními auty, oblečeni v tom nejdražším značkovém oblečení a s fotkami z exotických dovolených se snaží oslnit své followery a nasbírat co nejvíc lajků a sdílení.
Ale jaká je realita za těmito dokonale naaranžovanými záběry? Často je to jen iluze, kouřová clona, která má zakrýt skutečnost. Ten týpek v nejnovějších Gucciho botách? Možná si na ně musel půjčit od kamaráda a ve skutečnosti má v peněžence tak akorát na jízdenku domů autobusem. A ta slečna, co se každý týden chlubí fotkami z jiné luxusní destinace? Klidně může mít dluhy až po uši a celé její cestování je ve skutečnosti financované z kreditní karty jejích rodičů.
Je to trochu jako moderní Potěmkinovy vesnice – zvenku vše vypadá okázale a dokonale, ale když nahlédnete pod povrch, zjistíte, že realita je úplně jiná. Lidé si půjčují drahé věci jen na focení, zadlužují se, aby mohli alespoň na chvíli vypadat bohatě, a předstírají životní styl, který si ve skutečnosti nemohou dovolit. A to vše jen proto, aby oslnili ostatní na sociálních sítích a naskákali si lajky a sdílení.
Je to vlastně docela smutné, když se nad tím zamyslíte. Tihle lidé tráví tolik energie a prostředků na to, aby vypadali bohatě, místo aby tu energii investovali do něčeho skutečně smysluplného – do budování upřímných vztahů, rozvoje svých schopností nebo třeba pomoci druhým. Místo hledání opravdového štěstí a naplnění se honba za lacinými lajky na sociálních sítích stává jejich hlavní životní náplní.
Takže až zase narazíte na někoho, kdo se bude až podezřele moc blýsknout se svým bohatstvím, vzpomeňte si na ty Potěmkinovy vesnice. Možná je všechno trochu jinak a za tou fasádou luxusu se skrývá úplně obyčejný člověk, který se jen zoufale snaží působit důležitě. A místo závisti si dopřejte pousmání nad tím, jak rádi si někteří hrají na něco, co nejsou. Protože opravdové bohatství se neměří značkou bot, počtem hvězdiček hotelu nebo nejvyšší rychlostí auta, ale tím, jací jsme a jak kvalitní život skutečně žijeme.
Honba za lajky a obdivem na sociálních sítích se může snadno zvrhnout v tragikomické divadlo marnosti. Představte si třeba kolegu Karla, který se celý načančaný vyfotí před vypůjčeným Lamborghini, jako by bylo jeho. Nadšeně fotku sdílí s hromadou hashtagů jako #luxurylife a #blessed. A ejhle, za pár minut se pod příspěvkem objeví komentář od majitele auta: "Hej chlape, vždyť jsem ti to Lambo jen na chvilku půjčil!" Trapas jako hrom a Karel by se nejraději propadl do země.
Nebo co třeba bývalá spolužačka Simona, která utrácí majlant za padělané kabelky a boty, aby oslnila své followery? Celá pyšná se promenáduje po městě s novou "Gučičkou" a "Najkama", hlavně že budí dojem, že je za vodou. Jenže ouha, když ji potká skutečná kamarádka se zkušeným okem, hned odhalí, že její "značkové" kousky jsou z tržnice.
A co říct na souseda Filipa, který si na víkend pronajme luxusní vilu s bazénem, aby tam pořídil "spontánní" Instagram Stories? Tváří se, že takhle žije běžně, ale followeři nejsou hloupí – všimnou si, že je to pořád ta stejná vila, kde fotil už loni a předloni. Trapnosti prostě není konec, Filípku! Je úplně jedno, jestli natáčíte storýčka v pronajatém Mustangu, cpete se kaviárem z Lidlu nebo dáváte na odiv hodinky ze šmelcu. Snaha hrát si na něco, co nejste, je prostě k smíchu. Buďte radši sami sebou, zaměřte se na to, co vás skutečně naplňuje a obklopte se lidmi, kteří vás mají rádi takové, jací doopravdy jste.
Život není soutěž v předstírání – upřímnost a autentičnost jsou mnohem víc sexy než pochybné předvádění
Takže až zase dostanete chuť machrovat na sítích, raději se dvakrát zamyslete. Nikdo není dokonalý a nikdo nemá perfektní život, ani ti nejvíc cool influenceři. Važme si toho, co máme, pěstujme skutečné vztahy a nepodléhejme pokušení falešného lesku. Jinými slovy: Buďme víc reál a míň rich!
Zamyšlení nad tím, co je v životě opravdu důležité
Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co je v životě doopravdy důležité. Jsou to snad materiální statky, které nás dělají šťastnými? Nebo spíš láska, zdraví, smysluplné vztahy a pocit, že děláme něco prospěšného? Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zjistíme, že honba za bohatstvím je často jen honbou za prázdnotou. Skutečné štěstí pramení z naplňujících zážitků, z pocitu sounáležitosti, z drobných radostí všedního dne. Nezáleží na tom, jestli máte nejnovější iPhone nebo jestli letíte na dovolenou privátním tryskáčem. Záleží na tom, jestli jste obklopeni lidmi, které máte rádi a jestli děláte věci, které vás baví a naplňují.
Skutečné hodnoty versus materiální pozlátko
Nic se nedá dělat, žijeme v době, kdy je snadné podlehnout iluzi, že více znamená lépe. Víc peněz, víc followerů, víc luxusu. Jenže pod nablýskaným povrchem se často skrývá vnitřní prázdnota a nejistota. Lidé, kteří neustále potřebují dávat na odiv své bohatství, ve skutečnosti možná jen zakrývají svůj strach a zranitelnost. Opravdové hodnoty jako laskavost, velkorysost, pokora a vděčnost jsou mnohem cennější než všechny diamanty a zlaté cihly světa. Člověk, který našel vnitřní klid a vyrovnanost, nepotřebuje nikomu dokazovat svou hodnotu skrze materiální statky. Ví, že jeho skutečné bohatství spočívá v něčem mnohem hlubším a trvalejším.
Proč být vděčný za to, co máme?
Možná to zní jako klišé, ale vděčnost je opravdu klíčem ke spokojenému životu. Místo abychom neustále toužili po tom, co nemáme, zkusme se zaměřit na to, co už máme. Střecha nad hlavou, jídlo na stole, milující rodina, věrní přátelé – to jsou věci, které se nedají koupit za žádné peníze. Každý den je dar a záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Budeme se honit za pomíjivým materiálním bohatstvím, nebo se raději soustředíme na to, abychom prožili smysluplný a naplněný život?
Až příště uvidíte na sociálních sítích někoho, jak se vytahuje svým luxusním životním stylem, zkuste se nad tím laskavě pousmát. A pak se vraťte zpátky do reality – do své jedinečné, báječně obyčejné reality, která je ve skutečnosti tím největším bohatstvím. Každý den trávíme spoustu času scrollováním skrze nekonečný feed fotek a videí, kde se všichni předhánějí, kdo vypadá bohatší, šťastnější a úspěšnější. Ale nenechte se zmást – tato virtuální realita má často pramálo společného se skutečným životem.
Představte si třeba Jardu, který se na Instagramu chlubí fotkami z luxusní dovolené na Maledivách. Vypadá to fantasticky, že? Ale co už nevidíte, je fakt, že si na to vzal půjčku a teď bude několik let splácet, jen aby mohl týden dělat ramena před followery. Nebo Simona, která sdílí selfie s nejnovější kabelkou od Gucciho. Pěkná kabelka, jen škoda, že v ní má akorát tak prázdnou peněženku a pár účtenek od nákupu na splátky.
Je snadné nechat se strhnout touto hrou na bohatství a zapomenout na to, co je doopravdy důležité. Pamatujte – skutečné přátelství, láska, spokojenost, to jsou věci, které si za peníze nekoupíte. Nejcennější jsou ty chvíle strávené s blízkými, společné zážitky, upřímné rozhovory. Věnujte svůj čas a energii budování hlubokých vztahů, následování svých skutečných vášní a snů. Nesnažte se za každou cenu napodobovat falešný lesk z obrazovky mobilu.
To samozřejmě neznamená, že musíte sociální sítě zcela opustit. Jen je potřeba k nim přistupovat s nadhledem a nenechat se pohltit. Pečlivě si vybírejte, koho budete sledovat. Zaměřte se na lidi a účty, které vás inspirují, motivují, přinášejí vám radost a užitečné informace. A hlavně – neberte sami sebe moc vážně. Sdílejte s humorem a nadsázkou, buďte autentičtí. Vždyť upřímnost a schopnost zasmát se sám sobě je mnohem sympatičtější než předstíraný glamour.
Takže až příště uvidíte fotku někoho, kdo se chlubí svým "dokonalým" životem, vzpomeňte si na Jardu a Simonu. Pusťte si oblíbený seriál, zavolejte babičce, uvařte si společně dobrou večeři. A jestli někdo náhodou okomentuje váš outfit slovy "Ten svetr má, ale Lada už dvě sezóny!", prostě se tomu od srdce zasmějte. Protože vy dobře víte, že skutečné bohatství není o tom, co máte na sobě, ale co máte v sobě a koho máte kolem sebe. Protože opravdové bohatství nespočívá v tom, kolik máte na kontě, jaké auto řídíte nebo kolik sledujících vás obdivuje na sociálních sítích. Skutečné bohatství totiž vychází z vašeho charakteru, hodnot a vztahů s blízkými lidmi.
Nenechte se zmást blyštivou fasádou, kterou často vidíte online. Pamatujte, že za každou dokonalou fotkou na Instagramu se může skrývat obyčejný život se všemi jeho strastmi. A za každým drahým zbožím se může skrývat prázdnota a touha zapůsobit na ostatní. Místo honby za pomíjivým materiálním bohatstvím se raději zaměřte na to, co vás skutečně naplňuje a dělá šťastnými. Važte si maličkostí, buďte vděční za to, co máte, a pěstujte smysluplné vztahy s rodinou a přáteli. Tyto hodnoty vám totiž zůstanou i ve chvílích, kdy vám dojde kredit na mobilu nebo followeři na TikToku.
Berte život s nadhledem a zdravou dávkou humoru. Když vám příště algoritmus hodí na timeline fotku něčí nablýskané jachty, vzpomeňte si na tento článek. Nejste o nic chudší, když projedete dovolenou autem po Česku místo na Maledivách. Ba naopak, možná si ji mnohem víc užijete, protože nebudete řešit, jak nafotit tu nejlepší fotku na Instagram.
Buďte zkrátka sami sebou, mějte se rádi takoví, jací jste, a užívejte si života podle svého gusta. To je totiž to skutečné bohatství, které vám nikdo nemůže vzít.

Hluboký oceán není místo smrti a zapomnění

Hluboký oceán – zapomenutá říše, která udržuje život na Zemi. Většina z nás si při pohledu na nekonečnou vodní plochu ani neuvědomuje, jak důležitou roli hrají hlubiny v našem ekosystému.
Představte si, že byste se mohli potápět stále hlouběji a hlouběji, až byste se ocitli v místech, kam nedosáhne ani paprsek slunečního světla. Mohlo by se zdát, že tam dole nemůže nic přežít. Opak je však pravdou.
Hlubiny oceánů jsou domovem pro neuvěřitelné množství různorodých forem života. Od mikroskopických bakterií až po obří krakatice – všechny tyto organismy jsou dokonale přizpůsobené extrémním podmínkám, které v hlubinách panují. Vysoký tlak, tma a chlad by pro nás byly smrtící, ale pro tyto tvory jsou to ideální podmínky k životu. Jejich jedinečné adaptace nám dávají nahlédnout do fascinující evoluce života na naší planetě.
Hluboký oceán tvoří 95% oceánské biosféry a téměř 90 % veškerého obyvatelného prostoru na planetě. Přesto zůstává z velké části neprobádaný a nepochopený. Dlouho byl považován za místo smrti a zapomnění, nepoznané místo plné podivných tvorů. Vždyť i námořníci ho vnímali jako prázdnou irelevantnost mezi překážkami, jako jsou útesy a mělčiny.
 
Teprve v 19. století se začalo formovat vědecké porozumění hlubinám, částečně díky potřebám koloniálních mocností a pokládání podmořských kabelů. Přelomová expedice lodi HMS Challenger v 70. letech 19. století odhalila hloubky přes 8 kilometrů a známky života i v těchto extrémních podmínkách.
Od té doby věda učinila mnoho překvapivých objevů. Jedním z nich jsou prosperující ekosystémy kolem horkých hydrotermálních průduchů na mořském dně, kde i bez slunečního světla bují život díky chemosyntéze. Tyto oázy života možná představují místo, kde na Zemi život vůbec vznikl.
Ale hluboký oceán není jen místem zázraků přírody. Je také klíčovým hráčem v globálním koloběhu živin a regulaci klimatu. Hlubinné proudy přenáší živiny po celé planetě a podporují růst planktonu, který je základem potravního řetězce v oceánech. Bez těchto neviditelných procesů by život na Zemi, jak ho známe, nebyl možný.
Dalším důkazem bohatství hlubokého oceánu jsou expedice Dr. Tima O'Hary, které odhalily neuvěřitelnou rozmanitost života i v hloubkách několika kilometrů. Genetická analýza různých druhů, jako jsou křehké hvězdy, by mohla umožnit zmapovat historii oceánské biodiverzity za posledních 100 milionů let a ukázat, jak jsou hlubiny propojené se zbytkem planety.
Bohužel lidstvo s hlubokým oceánem často zachází jako se smetištěm. Po světových válkách tam byly potopeny tisíce tun chemických zbraní. Radioaktivní odpad kontaminuje mořské dno, především v Severním ledovém oceánu. Toxické chemikálie jako PCB se hromadí v tělech hlubokomořských tvorů. A plast je všudypřítomný, od nejhlubších příkopů po těla velryb a ptáků.
Bohužel, i přes svou nezastupitelnou roli zůstávají hlubiny oceánů z velké části neprobádané a nepochopené. Víme toho o nich méně než o povrchu Měsíce. A co hůř, často s nimi zacházíme jako se skládkou pro náš odpad. Plasty, chemikálie a radioaktivní materiály končí na mořském dně a postupně pronikají do celého ekosystému. Pokud tento trend bude pokračovat, může to mít nedozírné následky pro celou planetu.
Je čas změnit náš vztah k hlubokému oceánu. Není to vzdálené místo určené k exploataci a znečišťování, ale integrální součást naší planety, úzce provázaná se vším ostatním. Stejně jako objev hlubokého času změnil naše chápání role lidstva v historii Země, hlubší porozumění významu hlubokého oceánu by mělo transformovat náš pohled na místo lidstva v rámci globální biosféry.
Budoucnost veškerého života na Zemi je neoddělitelně spjata s osudem hlubin. Je na nás, abychom se k této klíčové části naší planety začali chovat s respektem a péčí, jakou si zasluhuje. Hlubiny oceánů nejsou zapomenutou říší, ale životodárným srdcem naší planety. Chraňme ho pro budoucí generace všech pozemských tvorů.
Je na čase, abychom přehodnotili svůj přístup k hlubokému oceánu. Musíme ho přestat vnímat jako temné a vzdálené místo, ale jako životodárnou tepnu naší planety. Jeho ochrana by měla být naší nejvyšší prioritou. Vědecký výzkum nám pomůže lépe porozumět složitým vztahům a procesům, které se odehrávají pod hladinou. Ale i každý z nás může přispět svým dílem – třeba tím, že omezíme používání plastů a budeme se chovat šetrněji k životnímu prostředí.
Hluboký oceán možná zůstává z velké části skrytý před našima očima, ale je neodmyslitelnou součástí naší planety. Je na nás, abychom se naučili ho respektovat a chránit. Vždyť naše vlastní budoucnost je s ním neoddělitelně spjatá. Jak se zachováme k této zapomenuté říši, takovou Zemi předáme dalším generacím. A o jaké planetě budou vyprávět naši potomci, záleží jen a jen na nás.

Dráteníkův marketingový hit

S každým novým vynálezem se otevírají dveře do neprobádaných oblastí, kde se rodí profese, o kterých se nám před pár lety ani nesnilo a jiné jsou dnes už v naprostém zapomnění. Kdo dnes ví, kdo to byl dráteník?
Pro Bulletin 2022 Eva Löw-Beer Tugendhat
Kdo by si pomyslel, že jednoho dne budeme mít experty na virtuální realitu, specialisty na umělou inteligenci nebo třeba kosmické turistické průvodce? Tyto pozice zní jako z sci-fi románu, ale jsou to skutečná povolání budoucnosti, která čekají na odvážné pionýry.
Na druhou stranu, s příchodem nových technologií se také loučíme s některými tradičními řemesly. Vezměme si například dráteníky - ty šikovné mistry, kteří dokázali spravit každý děravý hrnec nebo poklici. Jejich umění bylo po staletí nepostradatelné, ale v dnešní době jednorázových výrobků a levných náhražek se stal drátenický um téměř zapomenutým povoláním. Místo aby se naše babičky spoléhaly na zručnost dráteníků, raději si koupí nový hrnec v nejbližším obchodním centru. Je to smutný, ale nevyhnutelný důsledek technologického pokroku.
Lidé mají často obavy z nových technologií a mají tendenci si představovat spíše dystopické scénáře. Ale historie nám ukazuje, že inovace většinou naše životy v dlouhodobém horizontu zlepšují, i když krátkodobě mohou působit nepříjemnosti.
 
Vzpomeňme si třeba na obavy z ohně – někteří jistě bědovali, že už nikdo nebude jíst syrové maso a oheň nám zničí zuby. Nebo z vynálezu kola – cožpak všichni neztloustnou, když se budou jen vozit a nebudou muset chodit pěšky? Zavedení elektřiny možná také budilo hrůzu – lidé se báli úrazů elektrickým proudem a věřili, že jim bude škodit spánek pod žárovkou. I počítače byly zpočátku pro mnohé strašákem – umělá inteligence ovládne svět a lidi nahradí AI roboti!
Vidíme, že žádná z těchto apokalyptických vizí se naštěstí nenaplnila. Jak říká jistý významný ekonom, „Technologický pokrok není nic nového a nemáme důvod se obávat“, že by to tentokrát mělo být nějak zcela odlišné. Roboti ještě zdaleka nedosahují schopností lidí a nové technologie s sebou přináší i spoustu nových pracovních příležitostí, často takových, které si dnes ani neumíme představit. Před sto lety by si také asi málokdo dokázal představit povolání jako youtuber, influencer nebo expert SEO. Ale dnes také nikomu nechybí dráteník, a dokonce si myslím, že mnoho lidí už ani neví, co to vlastně bylo za povolání.
Vliv technologií na naše povolání
Technologie nám ušetří mnoho nudné a otravné práce. Místo bezduchého vyplňování formulářů a kopání příkopů se budeme moci věnovat kreativnějším a smysluplnějším činnostem. Místo abychom úzkostlivě počítali v duchu nebo se učili zpaměti encyklopedická data, můžeme svou mentální kapacitu využít na řešení skutečných problémů. Technologie prostě již od pravěku přebírají činnosti, pro které nejsou lidé stvoření a umožňují nám rozvíjet se směrem, který je nám vlastní.
Důležité je uvědomit si, že za technologiemi stojí stále jen lidé – lidé technologie vymýšlí, zdokonalují a rozhodují o jejich využití. Není to žádná vyšší moc, které bychom se museli slepě podřizovat. Záleží jen na nás, zda dokážeme nové technologie nasměrovat tak, aby sloužily nám a ne naopak.
Pojďme tedy hledět na technologický pokrok s optimismem a těšit se, jaké úžasné možnosti nám přinese budoucnost. Stejně jako oheň, elektřina nebo počítače nám i umělá inteligence může výrazně usnadnit život, pokud k ní budeme přistupovat s rozumem. Možná nám konečně dopřeje čas věnovat se tomu, co nás skutečně baví a naplňuje!
Jsou některá povolání a odvětví, která v posledních letech v USA výrazně upadají nebo téměř zanikají:
Výroba oděvů – počet pracovníků klesl o 35 % za posledních 10 let
Horníci – pokles o 27%
Pracovníci v telekomunikacích – pokles o 22%
Náboženské a občanské služby – nárůst jen o 4 % (2. nejnižší růst)
Zpracovatelský průmysl – nárůst jen o 7 % (3. nejnižší růst)
Přírodní zdroje a těžba – celkový pokles v odvětví o 33 % od roku 2012
Počítačoví programátoři – očekávaný pokles o 8 % v období 2014-2024
Novináři – očekávaný pokles o 8%
Moderátoři – očekávaný pokles o 9%
Krejčí a švadleny – očekávaný pokles o 9%
Trochu překvapivě jsou v tomto žebříčku i počítačoví programátoři. Mezi další ohrožená povolání patří pojišťovací agenti, klenotníci, odečítači měřičů a doručovatelé pošty. Celkově jsou tedy nejvíce ohrožena povolání v tradičních výrobních odvětvích, zpracovatelském průmyslu, žurnalistice a osobních službách, která jsou nahrazována digitalizací, automatizací a měnícími se spotřebitelskými návyky.
Dráteníci se obešli bez youtuberů a youtubeři nevědí, že existovali dráteníci
Dříve existovalo povolání dráteník, které je dnes již zaniklé. Dráteníci byli řemeslníci, kteří opravovali a vyráběli drátěné nádobí a jiné drobné předměty z drátu – cedníky, pasti, drátěné košíky apod. Původně se jednalo hlavně o potulné řemeslníky z chudých oblastí, zejména ze Slovenska. Vandrovaly od vesnice k vesnici a nabízeli své služby. Vrchol tohoto řemesla nastal v 18. a 19. století. S nástupem tovární výroby plechového a smaltovaného nádobí začalo povolání dráteník postupně zanikat. V současnosti se jedná o prakticky zaniklé řemeslo, drátenictví přežívá spíše jako lidová umělecká tvorba a při výrobě drobných ozdob a suvenýrů.
Dříve však šlo o zcela běžné a velmi potřebné povolání, které lidem zajišťovalo opravy a výrobu tehdy nezbytných předmětů denní potřeby. Putování dráteníků po vsích bylo pravidelným a očekávaným jevem. Jde tedy o jednu z tradičních profesí, které byly vytlačeny průmyslovou výrobou a změnami ve společnosti během 20. století. Povědomí o drátenících ale stále přetrvává jako součást historické paměti.
Z vyprávění a podle dostupných informací dráteníci při nabízení svých služeb používali specifické marketingové nástroje: různá typická vyvolávání a pokřiky, aby na sebe upozornili. Mezi nejčastější patřily:
„Hrnce, hrnce drátujem!“ - tímto vyvolávali, že opravují a drátují hrnce a další nádobí
„Koho treba dratovať, hable dratovať!“ - nabízeli drátování (opravy drátěním) čehokoliv, co je potřeba
„Baby, máte rozbité hrnce?“ - oslovovali hlavně ženy a hospodyně, jestli nepotřebují opravit hrnce
„Kdo potřebuje dráteníka, spravím vše za krejcar!“ - upozorňovali, že opraví cokoliv za drobný poplatek
Využívali tedy jednoduchých a vtipných hesel, která poutala pozornost a jasně vyjadřovala, co nabízejí. Typické bylo oslovení žen, zmínění oprav hrnců a nádob a příslib nízké ceny. Dráteníci se tak snažili být dobře slyšet, a hlavně chtěli být zapamatovatelní, aby získali stále zákaznice.
Velmi mnoho slovenských dráteníků emigrovalo v 19. a začátkem 20. století do USA a dalších zemí po celém světě. Mezi nimi i náš pra-pra děda z Čadce. V polovině 19. století v souvislosti s masovou imigrací z Evropy cestovali dráteníci prakticky na každý kontinent, přizpůsobovali se místním trhům a vyvíjeli nové produkty. V USA, kde byla po jejich řemeslu velká poptávka, zakládali dílny a továrny na výrobu a prodej drátěného zboží. Drátenické dílny vzkvétaly v řadě amerických měst jako Philadelphia a San Francisco.
Ladislav Jurovatý ve své knize Drotárstvo a Velká kniha drátenictví uvádí, že v USA je dodnes asi 20 dílen vyrábějících ptačí klece založených slovenskými dráteníky.
Bratři Brodkové z New Jersey, dva slovenští dráteníci, navrhli skládací nákupní vozík na kolečkách.
V době největšího rozmachu drátenictví cestovalo až 10 000 mužů z oblasti zvané Drotária po celé Evropě za prací, z toho asi 4 000 do Ruska. Mnozí z nich pak pokračovali dále do Ameriky. Slovenští dráteníci tak významně přispěli k rozšíření tohoto řemesla ve světě a jejich um byl v USA a jinde velmi žádaný. Emigrace do zámoří pro ně představovala příležitost uplatnit se a založit vlastní živnost v době největšího rozkvětu tohoto povolání.
Jejich vyvolávání se stalo do jisté míry i součástí lidové kultury a písní. I když samotné povolání téměř zcela vymizelo, tyto charakteristické pokřiky si lidé pamatují dodnes jako zajímavou připomínku starých časů a řemesel.
Jedno je jisté - technologie budou i nadále měnit svět práce a my musíme být připraveni se přizpůsobit. Některá povolání zaniknou, jiná se transformují a zcela nová se objeví. Je to nekonečný koloběh inovací a adaptací, který nás nutí být kreativní, flexibilní a odvážní. Tak se nebojme pustit do nových výzev a přijmout změny, které nám technologie přinášejí.
Zdroj: University of Fort Hare v Jihoafrické republice. Information Literacy Guide, Průvodce informační gramotností, 2024. Ladislav Jurovatý, Drotárstvo, 2000 a Velká kniha drátenictví 2020.

Lásku nelze omezit žádnými hranicemi

V historickém okamžiku pro lidská práva se Řecko stalo první zemí s pravoslavnou křesťanskou tradicí, která legalizovala sňatky osob stejného pohlaví. Tento krok, přijatý ve čtvrtek večer, je významným milníkem nejen pro řeckou LGBTQ+ komunitu, ale i pro celý svět, ukazuje na postupný posun ve společenském vnímání a akceptaci rozmanitosti vztahů.
V parlamentu se našla překvapivě široká podpora pro tento návrh zákona, který předložila kupodivu středopravicová vláda, navzdory výrazným námitkám ze strany církevních představitelů. Pro návrh zákona hlasovalo 176 poslanců z celkově 300 poslanců, což svědčí o poměrně vysoké míře konsensu napříč politickým spektrem.
Legalizace sňatků osob stejného pohlaví v Řecku umožní homosexuálním párům nejen vzájemně si říci své "ano" v civilních obřadech, ale také jim otevře dveře k adopci dětí. Tento krok byl přijat s velkými emocemi ze strany LGBTQ+ komunity, pro kterou tento moment představuje dlouho očekávanou změnu.
Premiér Kyriakos Mitsotakis, který stál v čele podpory tohoto zákona, zdůraznil, že reforma ukončuje "vážnou nerovnost v naší demokracii" a přibližuje Řecko ke třicetišesti dalším zemím, které již tuto otázku legislativně řešily. Mitsotakis, představitel liberální frakce ve své straně, hájil reformu s vášní, zdůrazňující, že konzervatismus by neměl být zaměňován s přežitými názory, které neodpovídají moderní společnosti.
Přestože se reforma setkala s odporem uvnitř Mitsotakisovy vlastní strany a čelila kritice za nedostatečnou podporu možnosti adopce dětí prostřednictvím náhradního mateřství pro homosexuální páry, představuje důležitý krok vpřed v boji za rovnost a ukazuje na postupnou změnu ve společenském vnímání LGBTQ+ práv v Řecku.
Tato reforma je jasným vzkazem, že Řecko je zemí, která stojí za hodnotami rovnosti, diverzity a lidských práv, což představuje významný pokrok nejen pro řeckou společnost, ale i pro celou mezinárodní komunitu. Je to příklad toho, jak lze překonávat překážky a postupovat směrem k inkluzivnější a spravedlivější společnosti.
Historické rozhodnutí Řecka o legalizaci sňatků osob stejného pohlaví představuje významný milník nejen pro řeckou LGBTQ+ komunitu, ale i pro celý svět. Tento krok, který ukazuje na postupný posun ve společenském vnímání a akceptaci rozmanitosti vztahů, je skutečně důvodem k oslavě.
Přijetí tohoto zákona v řeckém parlamentu s tak širokou podporou, včetně hlasů z řad středopravicové vlády, je více než pozoruhodné. To, že se v zemi s tak hlubokými pravoslavnými křesťanskými kořeny podařilo překonat výrazné námitky církevních představitelů, svědčí o velké míře otevřenosti a zralosti řecké společnosti. Zajímavé je, že i přes určitý odpor a kritiku se Řecko zařadilo k zemím, které vedou cestu k rovnosti a inkluzi.
Premiér Kyriakos Mitsotakis a jeho vášnivá obrana reformy, která má ukončit vážnou nerovnost v demokracii, je vice než inspirativní. Jeho postoj, že konzervatismus by neměl být zaměňován s přežitými názory, které neodpovídají moderní společnosti, je odkazem pro mnohé politické lídry po celém světě. Je to připomenutí, že politika může a měla by jít ruku v ruce s pokrokem a změnou k lepšímu.
Otevření možnosti sňatků a následně i adopce pro homosexuální páry je v Řecku výrazným krokem vpřed v boji za rovnost. I když je pravda, že reforma čelila kritice za nedostatečnou podporu některých aspektů, jako je adopce dětí prostřednictvím náhradního mateřství pro homosexuální páry, nemělo by to zastiňovat celkový pozitivní dopad tohoto historického momentu.
Řecko tímto rozhodnutím vysílá jasný vzkaz o svém závazku k hodnotám rovnosti, diverzity a lidských práv. Tento krok je významným pokrokem nejen pro řeckou společnost, ale i pro mezinárodní komunitu. Nám všem ukazuje, že i přes existující překážky a odpor je možné postupovat směrem k inkluzivnější a spravedlivější společnosti.
V konečném důsledku nám řecká legalizace sňatků osob stejného pohlaví připomíná, že změna k lepšímu je možná, a to i v takto tradičních společnostech. Je to důkazem síly komunity a důležitosti politického vedení, které je ochotné stát na správné straně historie. Pro řeckou LGBTQ+ komunitu a její podporovatele po celém světě je toto rozhodnutí zářným světlem naděje a připomenutím, že lásku nelze omezit žádnými hranicemi.

Obraz proslavil zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia

Obraz ukradl zaměstnanec Louvru, dělník-zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia, který obraz nejprve dva roky ukrýval ve svém pokoji v Paříži, než ho převezl do Florencie. Tam nabídl Monu Lisu k prodeji antikváři Alfrédu Gerimu.
Mona Lisa, dílo, které se stalo symbolem pro uměleckou genialitu Leonarda da Vinciho, je bezesporu jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších uměleckých děl všech dob. Tento portrét, známý také pod italským názvem La Gioconda, zachycuje Lisu del Giocondo, ženu florentského obchodníka, a skrývá v sobě mnoho tajemství, která dodnes fascinují odborníky i laickou veřejnost. Příběh obrazu je plný tajemství, od jeho vzniku až po současnost.
Leonardo da Vinci začal na portrétu pracovat v roce 1503 ve Florencii a pravděpodobně jej dokončil až během svého pobytu ve Francii, kam ho vzal s sebou v roce 1516. Přestože byl obraz původně zakázán jako portrét manželky florentského obchodníka, Leonardo si jej velmi oblíbil a nikdy jej oficiálně neodevzdal zákazníkovi, který si obraz objednal. Místo toho na něm pracoval ještě mnoho let, přidávaje nové detaily a hloubku, což Monu Lisu činí jedním z nejzajímavějších děl umělecké historie.
Osud Mony Lisy po Leonardově smrti byl stejně pestrý jako její vznik. Od prodeje francouzskému králi Františku I. až po její umístění v Louvru, kde se stala jedním z nejcennějších a nejobdivovanějších exponátů. Příběh Mony Lisy je však také příběhem kontroverzí a zločinů, mezi které patří i její krádež v roce 1911, kdy byla z Louvru odcizena Vincenzem Peruggiou, který ji chtěl "vrátit" do Itálie. Právě tento čin paradoxně přispěl k její celosvětové proslulosti.
Krádež obrazu Mona Lisa z Louvru v srpnu 1911 významně přispěla k její celosvětové proslulosti. Původně byli podezřívání příznivci moderního umění, jako například básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, jenž byl vyslýchán. Ve skutečnosti obraz ukradl zaměstnanec Louvru, dělník-zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia, který obraz nejprve dva roky ukrýval ve svém pokoji v Paříži, než ho převezl do Florencie. Tam nabídl Monu Lisu k prodeji antikváři Alfrédu Gerimu.

Influencer v insolvenci aneb insolvence po česku

V poslední době se stále častěji setkáváme s případy, kdy veřejně známé osobnosti, takzvaní influenceři, čelí finančním problémům až do bodu, kdy jsou nuceni řešit svou situaci prostřednictvím insolvenčního řízení. Jeden takový případ, který otevírá mnohé otázky o morálních a právních aspektech této problematiky, je příběh Marka V., známějšího pod přezdívkou Datel. Marek se dostal do situace, kdy jeho výdaje převýšily příjmy a akumulované dluhy dosáhly výše, která jej přivedla k insolvenčnímu řízení.  
Nicméně způsob, jakým se snažil svou situaci řešit, a jeho chování během samotného procesu oddlužení, vyvolávají vážné pochybnosti o jeho úmyslech a nastaveném morálním kompasu. Podle rozhodnutí odvolacího soudu se zdá, že Marek byl od počátku veden úmyslem zaplatit na své dluhy co nejméně, přičemž značnou část splátek měla pokrýt darovací smlouva od jeho matky. Soud zdůraznil, že Marek měl vzhledem k svému věku a fyzickým schopnostem možnost získat zaměstnání s výrazně vyšší mzdou, než byla ta, kterou deklaroval. Místo toho však většinu času věnoval sociálním sítím a přípravám na zápasy, což mu údajně nepřinášelo žádné příjmy.  
Dalším znepokojivým aspektem je fakt, že Marek se během procesu oddlužení nechal vydržovat svou přítelkyní a zároveň přenesl břemeno splátek na svoji matku. Soud takové chování jednoznačně odsoudil a rozhodl o ukončení procesu oddlužení, což Markovi otevírá dveře k exekuci.  
Tento případ nastoluje otázky o odpovědnosti influencerů vůči svým finančním závazkům a morální integritě. Je zřejmé, že byť může být někdo mediálně známou osobností, nemělo by to být ospravedlnění pro unikání od závazků a zneužívání systému pro vlastní prospěch. Věřitelé, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, nyní čelí situaci, kdy peníze, které jim Datel dluží, přesahují dva miliony korun, z nichž byl zaplacen jen zlomek.  
Jejich práva a možnosti uspokojení jsou nyní omezeny, zatímco Datel si užíval luxusního životního stylu na úkor jiných. Tento případ by měl sloužit jako varování pro všechny, kteří se domnívají, že jejich veřejný status je ochrání před důsledky jejich činů. V právním systému je každý, bez ohledu na jeho sociální status, odpovědný za své finanční závazky a musí čelit důsledkům svého chování. 

Vlk zabil poníka Ursuly von der Leyenové

Poté, co byli vlci v Evropě téměř vyhubeni, se opět vrátili. Nicméně, když jeden z nich zabil poníka patřícího rodině Ursuly von der Leyenové, vyvolalo to hon na vlka. Jsou dny vlka GW950m spočítané?
Když se vlci po dlouhých letech toulání vrátili do Evropy, málokdo tušil, jaký rozruch jejich příchod způsobí. Přestože mnozí z nás viděli vlka maximálně na obrázku nebo v zoo, příběh, který se odehrál v Německu, připomíná spíše scénář z divokého westernu než klidné soužití s přírodou, na které bychom se mohli dívat u šálku bylinkového čaje. Jedné bezvětrné noci, když měsíc koukal na Zemi skrze mraky jako zvědavý soused, se velký šedý vlk rozhodl, že si prohlédne obydlí lidí v Beinhornu, malé vesničce v Dolním Sasku. 
Je to ten typ vesnice, kde každý zná každého a hlavní událostí týdne je, když pan Müller omylem sejme poštovní schránku při couvání s traktorem. Ale zpět k našemu vlkovi. Jeho cílem se stal poník, krásný kaštanový s bílou skvrnou na čele, který si ničeho zlého netušíc spokojeně spal ve své ohrádce. Což o to poník – Dolly byla sice stará dáma, ale pořád to měla v sobě. Jenže proti vlkovi, který už měl na svědomí asi 70 ovcí, koní, koz a dalšího dobytka, neměla šanci. Ráno byla nalezena mrtvá, což její majitele – a nebyli to ledajací majitelé, ale rodina předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kterou to uvrhlo do hrozného zármutku. A zde začíná naše drama.Ursula von der Leyenová, žena s mocí, která by zastavila nejednu politickou bouři, se rozhodla, že tento útok nebude bez odezvy. Což mě přivádí k otázce: Jak moc může být pomsta sladká, když jde o ochranu vašeho poníka?Náš příběh se zamotává více než příběhová linie v telenovele. DNA testy odhalily totožnost našeho vlčího vetřelce – jednalo se o samce známého jako GW950m, který jak se zdá má zvláštní choutku na dobytek. A tak bylo rozhodnuto, že GW950m musí být odstřelen. Což je v Evropské unii, kde je lov vlků povolen jen výjimečně, docela kumšt. Ale GW950m je zjevně vlk s devíti životy, protože přes všechny snahy zůstává na svobodě, živí se jeleny a zřejmě se potichu směje všem, kdo se ho snaží ulovit. A to vše v zemi, kde je více vlků než ve Skandinávii.Tento příběh nám připomíná, že soužití s divokou přírodou není vždy idylické. Vlk, který se po letech vrací do evropských lesů, je pro někoho symbolem divočiny a svobody, pro jiného ztělesněním problému, který je třeba řešit.A jak to vše dopadne? Bude GW950m nakonec odstřelen, nebo zůstane neuchopitelným duchem lesů Dolního Saska?A co další rozvoj příběhu mezi lidmi a vlky? Jedno je jisté, příběh o vlku, který zabil poníka jedné z nejmocnějších žen v EU, bude ještě dlouho rezonovat v kuloárech moci i na polích Dolního Saska. Tak jako Jaroslav Hašek kdysi napsal o Švejkovi, můžeme i my konstatovat, že příběh o vlku, poníkovi a mocné paní je příběhem o tom, jak absurdní a nečekaný může být život. A možná, jen možná, nám dává naději, že soužití je možné, pokud jsme ochotni se posadit, naslouchat a hledat společné řešení.